Dolnopoustevenský posel

Místní nejčastěji kopírují, Sebničtí hledají

Autor: rd

Kristína Hájková už získala první zkušenosti a poznatky z chodu dolnopoustevenského informačního střediska. Požádali jsme ji proto o krátký rozhovor.

Kolik lidí vaše informační středisko navštívilo?

Myslím, že jich od 18. října, kdy jsme otevřeli pro veřejnost, bylo více než padesát. Nejčastěji k nám chodí samozřejmě lidé z Dolní Poustevny a Sebnitz.

Přišli i jiní cizinci?

Ano. Byli tady Rus a Angličanka. Hledali nějakou šikovnou cestovní kancelář.

S jakým přáním přicházejí nejčastěji místní a Sebničtí?

Místní lidé využívají především fax a kopírku. Často si přicházejí koupit i pohledy. Nedávno jedna paní potřebovala mapu s novými názvy dolnopoustevenských ulic. Sebničtí zase většinou hledají firmy, služby a obchody.

Přijde více lidí ve všední den nebo o víkendu?

Zatím mám víc práce přes týden. Uvidíme jestli se to v době prázdnin a dovolených změní.

Máte v nabídce nějaký turistický “trhák”?

V nejbližší době nabídnu lidem nové a velmi kvalitní turistické průvodce Děčínskem a Ústeckem vydavatelství Česká turistika..

 

 

A: Jaroslav Míšek, SI Dolní Poustevna
T: Bezva Madla a štěkot majitele

Jménem Svazu invalidů Dolní Poustevna bych chtěl poděkovat městskému úřadu za finanční podporu rekondičního pobytu. Rekondiční pobyt se uskutečnil již v měsíci srpnu a tudíž je namístě i omluva za opožděné poděkování.

Sloup v Čechách, kde rekondiční pobyt proběhl, je překrásná lokalita. Pár kilometrů od Dolní Poustevny se nachází prostředí, na jehož poznání týden rozhodně nestačí. Pískovcové monumenty, jeskyně, některé ručně vytesané poutníky, skalní hrad, přírodní divadlo vybudované místními nadšenci. Toto prostředí jistě nemusím většině lidí z Dolní Poustevny představovat.

Chtěl bych se však podělit o některé zážitky, které musejí dát chuť do života i těm největším životním pesimistům. Každé ráno vedla cvičení jedna z nás, všichni, ačkoli se tak nejmenovala, jí říkali Madla. Nebylo by na tom nic divného, kdyby této ženě nebylo 78 roků. V chatě, ve které jsem byl ubytován, byl rovněž manželský pár. Paní ve věku 84 let a pán ještě o dva roky starší. S těmito lidmi jsem podnikal ne zrovna krátké výlety do okolních lesů. Jednou se nám povedlo nevědomky vejít na jakýsi soukromý pozemek. Tuto skutečnost jsme ale zjistili až podle řevu a štěkotu majitele, jeho ženy, dětí a psů. V tu chvíli hůl - nehůl, astma - neastma, bolest - nebolest, brali jsme to úprkem až po Samuelovu jeskyni (znalci Sloupu jistě vědí). Zasloužený odpočinek jsme si dopřáli až pod lesním divadlem u kávy a domácích kremrolí.

Musím říci, že týden prožití s těmito seniory a s celou partou, která tam byla, byl pro mne obrovským zážitkem.

Zpět k článkům


Poslední aktualizace:
©1998, Interdata Web Team (e-mail )